Říkají o mně, že jsem

protože se ráda usmívám a předávám lidem pozitivní energii.

Kdysi ve svých 35 letech jsem nesnášela svou profesi ajťačky. Celé dny jsem seděla v práci se sluchátky na uších, koukala do několika monitorů a starala se o systémy a počítače. Den za dnem mě to ničilo. Byla jsem ale velmi dobře placená a neviděla východisko. Můj profesní životopis byl plný technických znalostí z oboru IT.

Po letech věnování se rodině, mě děti postupně přestávaly potřebovat, jak rostly. Proto jsem začala cítit obrovskou potřebu se osobnostně i profesně posunout.

Chtěla jsem pomáhat lidem a ne strojům.

Zlom nastal po objevení filmu a knihy Tajemství. Uvěřila jsem, že my sami si tvoříme svůj život a že si ho tedy mohu změnit. Nevěděla jsem ale jak. Tehdy to pro mě byl start nikdy nekončícího studia jménem osobnostní rozvoj.

Jako projektová manažerka jsem byla načas spokojenější. Plat mi ale zůstal stejný, tak jsem se aspoň těšila na zaměstnavatelem slíbené projektové školení. S velkým zklamáním mě na něj ale nakonec neposlali se slovy, že už svoji práci zvládám i bez školení.

Jako samoživitelka dvou dcer jsem začala podnikat na vedlejšák, souběžně s kariérou v zaměstnání. Dala jsem si za cíl rozběhnout svůj podnikatelský příjem natolik, abych si mohla dovolit opustit zaměstnání.

Nepolevila jsem, ani když jsem opustila jistotu zaměstnání a vrhla se po hlavě na úspěšnou podnikatelskou dráhu obchodnice a síťového lídra. Nemohla jsem si dovolit projevit sebemenší nejistotu. Tým by se mi rozpadl a mé výdělky by šly k ledu.

Moje profese byl ale každodenní tvrdý a nekompromisní byznys a stres. Nedokázala jsem si pohlídat své hranice, sama jsem je dokonce denně překračovala. A můj milovaný tým mě rozcupoval na kousky a vysál všechnu energii.

V tom každodenním kolotoči jsem se ztratila sama sobě.