Poselství andělů: Jak vědět srdcem?

Někdy v životě dojdeš do situace, kdy si potřebuješ dovolit říct

„NEVÍM JAK DÁL.“

Cesta, po které jdeš, se klikatí.

Jen co zdoláš jednu zatáčku, už je tu další, a ještě navíc do kopce.

Cíl této tvojí cesty je stále v nedohlednu.

Něco tam uvnitř tebe křičí:

„Co mám ještě udělat?

Vždyť já se tak moc snažím!

Podívej, mám odřená kolena.

Každým dnem mě to bolí víc a víc.

Já už takhle nechci dál!“

 

..donutilo tě to..

 

Aspoň na chvíli se musíš zastavit.

Potřebuješ si odpočinout.

Padneš únavou k zemi.

 

Máš strach, že ti něco ujíždí.

Něco strašně důležitého, co už nemáš šanci dohonit, jestli se okamžitě nezvedneš.

Kolem tebe proudí davy lidí, kteří někam s nadšením pádí a ty jen sleduješ, jak tě míjejí a mizí za zatáčkou.

A ty tu ležíš v tichu a prachu cesty, na jejíž konec nedohlédneš.

Závidíš jim.

Závidíš těm lidem, že tak pádí a s takovou energií.

 

Přemýšlíš:

„Proč mi došly síly?

Proč s nimi nedržím tempo?

Jsem snad horší než oni?

Proč mě tu nechali?

Proč mi někdo z nich nepomohl?“

 

Tečou ti slzy.

Je to pryč.

Tvůj cíl se v tom prachu a slzách rozplývá.

Odevzdaně šeptáš:

„Já už opravdu nemůžu.“

 

Najednou pozoruješ, jak tě tvůj vnitřní tlak a stres pozvolna opouští.

Přestává ti v hlavě hučet tvůj vnitřní velitel, který tě tak hnal dopředu.

Utichl i ten zoufalý křik o pomoc.

Je tu jen ticho, tvůj pravidelný dech a tlukot srdce.

 

Ale ne, není to ticho samoty.

Zřetelně začínáš rozeznávat jiný hlas.

Tenhle hlas je milý, soucitný a přece pevný.

Slyšíš hlas svého srdce, který byl před tím tak moc přehlušen.

Konečně mu můžeš naslouchat, protože teď v tom tichu je velmi zřetelný.

 

„Jsi tu správně“, uklidňuje tě.

„Jak to?“, divíš se.

„Vždyť tu ležím a nemohu dál.

Bolí mě celé tělo.

A ještě nejsem v cíli.

Utekli mi.

Už je nedohoním.“

 

„Opravdu jsi tu správně.

Už byl nejvyšší čas se zastavit a ty to víš.

Zničilo by tě to.“

 

„Ano.

Cítím, že máš pravdu.

Vím to.

Proto jsem teď tady v prachu s očima plnýma slz.

Ale co teď?

Kde mám vzít sílu, když mi žádná nezbyla?

Jak je všechny doženu?“

 

„Tahle zastávka není náhoda.

Je to tvoje procitnutí a vysvobození.“

 

„Tenhle prach v opuštěné zatáčce, slzy, odřená kolena a bolavé tělo?“

 

„Ano.

Tohle všechno tě dovedlo ke ztišení hlasu tvého ega a naslouchání hlasu tvého srdce.

Tohle všechno tě dovedlo k odevzdání toho zoufalého tlaku a stresu.

Tohle všechno tě dovedlo k uklidnění.

Tahle zaprášená zatáčka, za kterou dál nevidíš, je ve skutečnosti tvojí oázou.

Oči ti musely zaslepit slzy a prach, aby se majákem na tvé cestě stalo tvé srdce.“

 

Otíráš si oči a díváš se k obloze.

Krásně tě začíná hřát slunce a ty z něho čerpáš novou sílu.

 

Slyšíš se, jak s hlavou vztyčenou a s velkou úlevou říkáš:

„NEVÍM jak dál, ALE VĚŘÍM, že mě povedeš.

Od teď už ti budu naslouchat.“

INSPIRUJTE vaším příběhem a SDÍLEJTE ho s ostatními.

Nejspíš už jste toho také v životě MNOHO PŘEKONALI.

Nebyla to vždy procházka růžovou zahradou, a přece jste to ZVLÁDLI.

Byla by škoda si to nechat jen pro sebe, když víte, že můžete BÝT pro někoho INSPIRACÍ.

Podělte se i vy o tyto vaše cenné zkušenosti.

Svůj příběh můžete buď NAPSAT, NEBO mě kontaktovat e-mailem a NATOČÍME SPOLU rozhovor.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů