Z noční sovy ranním ptáčetem – DEN 15: Padla na mě krize. Vnitřní souboj a znovunalezení motivace.

Po uplynulém víkendu ve mně dnes již 3. den sílí otázka:

„Proč to vlastně dělám? Jaký to má celé smysl?“

Jsem za dva poslední týdny nevyspání strašlivě unavená. Dívám se do zrcadla na své kruhy pod očima a můj vnitřní hlas noční sovy mě povzbuzuje: „Vždyť to dělat nemusíš!“

Cítím se stejně, jako když překonávám jet lag (pásmovou nemoc). Přiznávám, že v neděli jsem na chvíli odpadla přes den na gauči.

Logicky si zdůvodňuji, že jsem unavená, protože jsem s ranním vstáváním zatím neupravila včasné večerní usínání! Sice jsem se na odchod do postele začala poslední dny více zaměřovat, ale zatím se mi ani jednou nepodařilo dodržet 9. hodinu.

Proč? Co je na tom tak složitého?

Můj starý biorytmus,

tedy to, že se vždy k večeru probere k aktivitě moje noční sova a spát se jí nechce.

Jednou jsem volala s dětmi, jednou povídala s partnerem, jednou potřebovala „něco rychle“ dokončit, jednou chtěla ještě uklidit kuchyň… Vždy se zatím „něco“ našlo.

Zřejmě i díky té únavě se teď ve mně perou dva hlasy:

Noční sova: „Co by se stalo, kdybys to vstávání posunula třeba o hodinu? Dávalo by ti to větší smysl. Proč tak lpíš na té 5. hodině?“

Ranní ptáče: „Nevím…“ …vážně se mi v hlavě objevuje, že nevím!? Cítím, jak je moje motivace zeslabená únavou.

Sova: „Je přece jedno, v kolik jdeš spát a v kolik ráno vstáváš, protože den má stejně 24 hodin. Jde jen o posunutí. Čas nenafoukneš.“

Ptáče: „Máš pravdu.“

Sova: „Tohle ranní vstávání má smysl pro lidi, kteří přes den chodí do zaměstnání a večer se cítí unavení, nebo nemají potřebný klid na svojí vlastní aktivitu, práci, koníček, vzdělávání, nebo udržování se v kondici, a hledají způsob, jak trávit svůj čas efektivněji.“

Ptáče: „Ano.“

Sova: „Ale ty do této kategorie lidí přece nespadáš? Jsi paní svého času a můžeš s ním flexibilně zacházet.“

Ptáče: „Ano, tak to je.“

Sova: „Tak přestaň zkoušet blbosti a normálně se už vyspi!“

Ptáče:

„Jenomže,

když to vstávání posunu, tak se nedozvím, jaké účinky to na mně bude mít po 30-ti dnech.“ 30 dnů je potřeba pro budování nového návyku.

„Navíc posunutí z mého pohledu chápu stejně, jako bych to ukončila předčasně. Cítila bych se neúspěšná. Myslela bych na to, že jsem to nedokončila, přestože jsem veřejně vyhlásila, že to zvládnu.

A jak bych to komunikovala ve skupině lidem, kteří se mnou vstávají a cvičí každé ráno? Nemohu je v tom nechat. Musím pokračovat dál!“

Sova se ušklíbla: „Hmmm, tak proč ten stres?

Máš to dělat pro své dobro, ne?!“

Ptáče se zarazilo, na tohle už 3. den nenachází odpověď.

Šla jsem se projít do lesa, abych si vyčistila hlavu. Ale znáte to, vnitřní hlasy jdou všude s vámi, takže i do přírody.

Použila jsem několik technik, abych svůj vnitřní boj ztišila:

soustředila jsem se na Nordic walkingovou chůzi (vzala jsem si s sebou hůlky), na hluboký pravidelný dech, na vnímání zvuků a vjemů přírody, na pozorování skal na břehu rybníka, na blyštivý odraz slunce a hemžení ryb na hladině, na hlasy a zvuky projíždějících cyklistů.

V duchu jsem to své rozhodnutí odevzdávala a čekala na signál zvenku. Z ticha na břehu rybníka, kam jsem si na chvíli sedla, mi přišla odpověď:

„A přece to má smysl! A velký!

Má smysl dokončit, co jsem si předsevzala.

Má smysl se nevzdat a vymyslet způsob, jak se v tom cítit dobře a chodit včas spát.

Má smysl v tom dál povzbuzovat ostatní, i kdybych pomohla, byť jen jednomu člověku!

Má smysl tuto moji cestu sdílet s těmi, které to zajímá.

Já nemusím, ale mohu!

Nic zásadního mi nebrání a jsem v polovině. Už jen 15 dní!“

Po příchodu z očistné procházky jsem krátce komunikovala s jednou paní ze skupiny, která se mnou každé ráno vstává. S výzvou začala vstávat o něco dřív, než byla zvyklá vstávat do práce. Poděkovala mi, že se na to společné ráno vždy moc těší a díky tomu mnohem lépe startuje den.

Večer jsem si šla lehnout něco málo po 9. hodině.

Moje vnitřní sova utichla a já se znovu těšila na nové brzké ráno 😊