Z noční sovy ranním ptáčetem – DEN 4: sluníčkování aneb jak je to s tou dobrou náladou?

Představte si sluníčko zalezlé celý den v kanceláři za počítačem se sluchátky na uších, jak kouká do několika monitorů a spravuje systémy.

Tak to jsem bývala já před lety.

Dnes jsem si při ranních rituálech a psaní do deníku vděčnosti uvědomila, jak velkou mám radost, že jsem si svůj život dokázala změnit.

Také mi došlo, jak

je báječné být sama sebou a dělat, co mě baví a naplňuje.

Vím, že ne každý to tak má. Měla jsem to tak taky. Byly doby, kdy jsem se kvůli tomu hodně trápila.

Tohle uvědomění mi dává velkou vnitřní sílu.

Dokázala jsem to!

A to ještě není konec.

Kolik toho ještě mohu v životě dokázat, když už vím, jak na to?

Když si člověk jednou projde cestou úspěchu, pak ví, že to umí zopakovat.

 

Čtvrtý den mého brzkého vstávání cítím obrovský příval energie. I přesto, jak málo mám za poslední dny naspáno. Díky mému uvědomění a díky radosti, jak to zatím zvládám.

Dnes jsem díky této energii udělala hned dvě věci, které jinak běžně nedělám.

Hned ráno jsem tančila bosa v mokré trávě plné slymáků na krásnou písničku hranou 1000 muzikanty a navíc v živém vysílání na sociálních sítích!

Písnička „ke mně přišla“ příspěvkem na Facebooku. Cítila jsem z ní energii, kterou jsem intuitivně musela poslala dál. Opravdu jsem takové věci nikdy nedělala. Je to pro mě výstup z mé komfortní zóny, i když to tak třeba navenek nevypadá!

Odpoledne, kdy jsem začala cítit únavu z nevyspání, jsem se šla projít. Původní záměr procházky po lese se ale neplánovaně změnil na běh.

Běhání od mala přímo nesnáším. Vždy jsem nesnášela běžecké soutěže mezi dětmi, a ve škole na známky. Píchalo mě u toho v boku, nemohla jsem dýchat, ale vždy jsem vlastně běžet musela. Vytvořila jsem si k tomu vnitřní blok a odpor.

Párkrát jsem si v dospělosti byla zaběhat, ale bylo to vždy s velkým sebezapřením.

O to víc mě překvapilo, že jsem

jen tak z ničeho nic dostala chuť se rozeběhnout.

V duchu jsem si říkala: „Však je to jen na kousek, než mě to zase bude píchat a nebudu moct dýchat.“ Běžela jsem celkem 45 minut! Ještě teď jsem z toho v šoku. Jestli jste viděli film o Forrest Gumpovi, tak takhle nějak se dnes cítím. Nevím před čím, nebo za čím jsem měla chuť běžet, ale byla to tedy síla!

Mám pocit vítěze, i když mě z toho bolí to „moje“ koleno.

No ano, není to poprvé. Prý mi v něm chybí dostatek chrupavky, řekli doktoři už kdysi před lety, když mi předepsali na sportování ortézu. Ani nevím, kde ji mám. Od té doby jsem totiž upravila způsob sportování a rozeznávám včas, kolik zátěže ještě unesu a kolik už je příliš.

 

Proč jsem to dnes nazvala „Jak je to s tou dobrou náladou?“ Snad je z mého psaní patrné, že ne vždy jsem měla a mám důvody ke sluníčkování.

Naučila jsem se v životě, že dobrá nálada je především o našem vlastním rozhodnutí, jakým úhlem pohledu se chceme dívat na svět.